Máte rádi knihy, které jsou ironické, trochu absurdní, a přitom z nich postupně začne nepříjemně mrazit? Fitko od Vereny Kesslerové začíná skoro jako černá komedie. Jenže pak se něco zlomí. A najednou už to vůbec není vtipné.
Hlavní hrdinka, jejíž jméno se mimochodem nikdy nedozvíme, přišla o práci, o iluze a vlastně tak trochu i o vlastní identitu. Aby zaplnila prázdnotu a unikla realitě, začne pracovat ve fitness centru MEGA GYM. Jenže nemá zrovna postavu fitness holky. A tak si při pohovoru vymyslí, že je čtyři měsíce po porodu. Zabere to.
Ve fitku vypomáhá, pozoruje lidi, dál si vymýšlí lži o svém životě a snaží se zapadnout do světa, který jí byl dosud úplně cizí. A protože je to žena, která svůj život žije jako projekt, jeden neúspěšný právě uzavřela a pouští se do dalšího. Víc cvičit. Jíst správně. Víc bílkovin. Zvednout víc. Vypadat líp. Být lepší. Nejlepší.
A tady už to přestává být sranda.
Když se péče o sebe změní v další výkon
Fitko není kniha o cvičení. A vlastně ani o fitness světě. Verena Kesslerová si ho vybrala jako prostor, ve které může pozorovat naši posedlost výkonem, kontrolou a neustálým vylepšováním sebe sama.
Protože dnes nestačí prostě být. Měli bychom být zdravější, štíhlejší, silnější, produktivnější. Měli bychom mít disciplínu. Rutinu. Cíle. Výsledky.
A když nemůžeš? Přidej. Jenže kde přesně leží hranice mezi péčí o vlastní tělo a jeho trestáním? Mezi disciplínou a posedlostí? A co když ani po dosažení cíle nepřijde pocit, že už jsme konečně dost?
Právě v tom je Fitko nepříjemně přesné.
Tlak na výkon, posedlost vlastní dokonalostí a oblíbené „když nemůžeš, přidej“ tady nakonec zanechávají pachuť asi jako prošlý protein.
Začala jsem číst černou komedii. Pak mi začalo být úzko. A konec je sakra děsivý.
