Mrtvé ženy od Martina Štefka jsou syrové, rychlé a místy zatraceně nepříjemné čtení. Jakmile se začtete, nejde přestat. Tak proč o Hankovi Giorgiovi nemluvíme stejně samozřejmě jako o hrdinech zahraničních bestsellerů?
Možná za to může název. Mrtvé ženy.
Není zrovna nenápadný. Ani poetický. A už vůbec neslibuje pohodové čtení s hrnkem čaje, dekou a kočkou na klíně. Dost možná proto, že tohle pohodové čtení opravdu není. Napadla mě ale jiná věc. Kdyby vedle sebe na stole ležely nové thrillery Larse Keplera, Chrise Cartera a kniha s názvem Mrtvé ženy od českého autora Martina Štefka, po které by většina milovníků temných thrillerů sáhla jako první?
Asi tuším. A myslím, že je to škoda.
Protože jestli milujete thrillery, které se s vámi nemažou, máte rádi sériové vrahy, zvrácené zločiny, svižné vyšetřování a trochu podivné detektivy, které byste asi nechtěli za sousedy, Mrtvé ženy by vám neměly uniknout.
Sandra. Melissa. Jayne. Michelle.
Nebo alespoň její část.
Už samotná anotace dává poměrně jasně najevo, kam jsme se to vydali. Detektiv Hank Giorgio řeší čtyři případy. Na jejich začátku je pokaždé mrtvá žena. A mrtvých přibývá.
Mrtvé ženy nejsou detektivka, která vás bude prvních sto stran seznamovat s prostředím a pomalu rozestavovat figurky po šachovnici. Martin Štefko šlape na plyn a jeden z nuly na sto během prvních stránek. A přesně to mě u dobře napsaných thrillerů baví. Krátké kapitoly, dialogy, zločin, další stopa, další případ. Žádné dlouhé čekání, až se něco začne dít. Kniha má tah a právě její tempo patří k věcem, které oceňují i čtenáři. Jenže pak je tady ještě něco.
Nebo spíš někdo.
Seznamte se s Hankem. Ale nečekejte, že vás bude mít rád
Hank Giorgio prakticky necítí emoce, což z něj dělá poněkud komplikovaného člověka pro běžný život a zároveň fascinujícího člověka pro vyšetřování vražd.
Tam, kde ostatní vidí hrůzu, Hank vidí informace. Kde se člověk instinktivně odvrací, on se dívá. Kde emoce začnou překážet úsudku, Hankův mozek dál skládá jednotlivé stopy. Je to mimořádně inteligentní chlápek, skvěle dedukuje, společensky je občas úplně mimo provoz a jeho okolí s ním rozhodně nemá jednoduchý život.
Nepřipomíná vám to někoho? Tak trochu Sherlock Holmes? Ano. A není náhoda, že toto přirovnání používá i sám autor. Jenže Hank není pouhá česká kopie slavného detektiva. V průběhu knihy si vytváří vlastní prostor a především vlastní hlas. A vy během čtení začnete toho chlápka pozorovat skoro stejně zaujatě jako případy, které vyšetřuje. Člověk, který téměř nic necítí, se pohybuje ve světě, ve kterém se dějí věci, při nichž my ostatní cítíme až příliš. Může to fungovat? Jo. A nebude to na nás čtenáře s emocemi a nervy na drátkách až příliš? Možná… 🙂
A teď k tomu, před čím nemá smysl uhýbat. Je to drsné a explicitní
Mrtvé ženy nejsou čtení pro každého. Některé scény jsou explicitní. Hodně. Ostatně i reakce čtenářů se právě v tomto bodě rozcházejí. Pro někoho brutalita k příběhu patří, pro jiného už překračuje hranici toho, co chce při čtení vidět. Jenže co je málo a kolik je už hodně? Kolik násilí vlastně od thrilleru chceme?
Je to zvláštní žánr. Dobrovolně otevíráme knihy, ve kterých někdo vraždí lidi. Vyhledáváme sériové vrahy. Chceme temné sklepy, děsivé nálezy, pachatele s chorou myslí. Chceme se bát, být znechuceni i překvapeni, ale jen do určité míry. A čím víc thrillerů přečteme, tím těžší je nás překvapit. Jedna mrtvola nestačí. Jeden obyčejný, prvoplánový vrah už vůbec ne. A tak autoři hledají další způsob, jak nás vyvést z bezpečí.
Jenže někde mezi napětím a samoúčelnou brutalitou vede hranice. A každý ji máme jinde.
Mrtvé ženy vás k té vaší dost možná dovedou a možná ji i překročí. A je dobře to vědět dřív, než knihu otevřete.
Proč to u zahraničních thrillerů prochází snáz?
Při čtení jsem přemýšlela ještě nad něčím.
Kepler. Carter. Bryndza. Deaver.
Stačí jméno na obálce a přibližně víme, do čeho jdeme. U některých autorů dokonce očekáváme, že to bude drsné. Čím šílenější vrah a děsivější místo činu, tím lépe. Přijdeme do knihkupectví, koupíme novinku a těšíme se, co strašného si na nás autor tentokrát připravil. Vnímáte ten kontrast?
„Těšíme se, co strašného budeme číst…“
Ale co když totéž udělá český spisovatel? Jsme stejně shovívaví? Přijde mi, že ani moc ne. A myslím si, že to je jedním z důvodů, proč se o Mrtvých ženách nemluví víc.
Nechci vám tvrdit, že Martin Štefko je český Lars Kepler nebo český Chris Carter. On jím totiž být nepotřebuje. Zkuste mu dát šanci a názor si udělejte sami.
Český thriller, který se nemusí omlouvat za to, že je český
Doba přeje přílivu kvalitních českých autorů a já tohle obrovsky vítám. Nikdy jsem neměla při čtení potřebu přivírat oči a říkat si: „Na českého autora dobrý.“ Tohle spojení ostatně úplně nesnáším. Buď mě ta kniha baví, nebo ne. A je mi fuk, jestli to píše Čech, nebo Švéd. Thriller funguje, nebo nefunguje. A tenhle sakra funguje.
Má tempo. Má zvraty. Má výrazného hlavního hrdinu. Má tým postav, mezi kterými vzniká vlastní dynamika. A má dostatečně temné případy na to, abyste si po dočtení některých scén možná chtěli pustit něco hodně veselého. Třeba pohádku. Se zvířátky.
A možná je právě postava Hanka tím nejlepším důvodem pokračovat
Dobrá detektivní série totiž nestojí jen na vraždách. Vrah je chycen, odsouzen. Případ skončí. Záhada je vyřešená. Ale postava zůstává. A Hank Giorgio se tváří jako že vám o sobě zdaleka nenaznačil všechno. A vy ho chcete dál rozebírat, pozorovat, přivírat oči, zamýšlet se nad ním. Zjišťovat, jestli je skutečně tak bezemoční, jak působí. Jestli existuje něco, co dokáže proniknout skrz jeho obranu.
A především chcete vidět, co s ním udělá další případ. Mrtvé ženy jsou totiž začátkem série. Takže jestli vám Hank vleze do hlavy, jednou knihou to skončit nemusí.
Takže proč číst Mrtvé ženy?
Kvůli tomu podivnému vyšetřovateli, Hankovi Giorgiovi. Kvůli tempu celého příběhu. Kvůli případům. Kvůli zvratům. A možná i proto, abyste zjistili, kde leží vaše vlastní čtenářská hranice.
Nebudu tvrdit, že je to kniha pro každého. Není. Pokud ale bez problémů saháte po temných thrillerech zahraničních bestsellerových autorů, ráda bych vám položila jednu otázku:
„Proč jste se ještě neseznámili s Hankem?“
