Chtěl si ho jen vyfotit. Starého muže sedícího před knihkupectvím uprostřed trosek. Jenže muž ho zastavil. „Nejdřív vám řeknu, koho si vlastně chcete vyfotit.“ A začal vyprávět.
Francouzský fotograf přijíždí fotografovat válku a bombardování v Pásmu Gazy. Prochází rozbombardovaným městem, troskami. A pak ho zahlédne. Sedí před svým krámkem plným knih. Čte a pije čaj. Uprostřed trosek, bojů a všudypřítomné smrti působí ten výjev téměř nepatřičně. A zároveň neuvěřitelně klidně.
Fotograf zvedne fotoaparát. Muž ho ale zastaví.
„Chcete si mě vyfotit? Nejdřív vám řeknu, koho si chcete fotit.“
A začne vyprávět příběh svého života.
Nejdřív poznej člověka. Potom se dívej.
Vypráví o odsunu, bojích, uprchlických táborech, chudobě a okupaci. O svých kořenech a rodině. O zemi, jejíž moderní dějiny jsou plné násilí a ztrát. Vypráví také o knihách. O čtení, které ho mnohokrát zachránilo. O vzdělání. O vědění. O přesvědčení, že člověk nemusí proti násilí vždycky postavit další násilí.
A právě tady pro mě začíná být Muž, který četl knihy něčím víc než příběhem zasazeným do Palestiny.
Každý si totiž hledáme svoje útočiště jinde.
Někdo věří, že svoji rodinu ochrání zbraní. Jiný věří ve vzdělání. A někdo si sedne mezi knihy, otevře jednu z nich a alespoň na chvíli si vytvoří prostor, do kterého válka nemůže.
Co zbude, když zmizí skoro všechno?
Na téhle útlé knize mě zasáhl kontrast. Na jedné straně trosky, hranice, válka, ztracené domovy a lidské životy vláčené dějinami. Na druhé člověk, který čte.
Nic velkolepého. Prostě obrací stránky knih. A přesto je v tom možná jeden z nejtišších způsobů odporu proti světu, který se kolem něj rozpadá.
Rachid Benzine napsal velmi krátkou knihu. Má pouhých 127 stran. Přesto ve mně zanechala víc než mnohé mnohasetstránkové romány.
Nechci vám říkat, co si o ní máte myslet. Ani jak máte přemýšlet o zemi, ve které se odehrává.
Přečtěte si ji a udělejte si názor sami.
„Při psaní jsem nemyslel na úspěch. Snažil jsem se zůstat věrný hlasu starce, jejž jsem nesl v sobě, věrný myšlence, že knihy mohou stále něco znamenat i poté, co všechno kolem zmizí. Skutečnost, že tomu hlasu chtějí naslouchat i další lidé – za hranicemi zemí i jazyků –, mi v těchto temných časech dodává aspoň trochu naděje.“
Rachid Benzine
