Všichni ho chválí. Opěvují Lázára a snad ještě víc jeho mladičkého autora Nelia Biedermanna. A já se k tomu všeobecnému nadšení ráda přidám. Protože někdy je kolem knihy velký humbuk, ale tahle je opravdu ták dobrá.
Příběh aristokratické rodiny Lázárů mě doslova nadchl. Místy až poetické vyprávění sleduje několik generací jedné rodiny, která během bouřlivých událostí 20. století zažívá vzestupy i pekelně bolestivé pády. Velké dějiny se tu potkávají s těmi osobními. S láskou, ztrátami, rodinnými křivdami, tajemstvím i snahou udržet pohromadě něco, co se pod náporem doby neustále rozpadá.
A právě tohle na rodinných ságách miluju. Dějiny tu nefungují jako definice s letopočtem v učebnici historie. Dějiny mají kuchyňský stůl, dům, zahradu. Mají svoje lásky a nevěry. Děti. Mrtvé. Mají majetek, o který lze přijít, a domov, ze kterého vás může někdo vyhnat.
Maďarsko, které máme skoro za rohem
Při čtení jsem si uvědomila ještě jednu důležitou věc. Maďarsko. Země nám geograficky tak blízká, a přesto mě nikdy nenapadlo víc přemýšlet nad její historií. Přitom se v mnohém podobá té naší. Rozpad monarchie, války, nacismus, komunismus, revoluce, změny hranic i režimů. Jen jako by tím vším prostupovala ještě jiná energie. Východnější, temperamentnější, divočejší.
A možná právě proto na mě historie Lázárů místy působila ještě syrověji a bolestněji.
Autor knihy přitom nepotřeboval napsat šestisetstránkovou bichli. Na něco málo přes tři sta stran vměstnal několik generací a kus evropských dějin, aniž bych měla pocit, že jen zběsile přeskakuju od jedné historické události ke druhé. Tohle je totiž především příběh lidí.
Rodina jako místo, odkud není snadné odejít
Na Lázárovi mě bavilo, že rodinu nijak neromantizuje. Rodina tu není automaticky bezpečným přístavem. Je zároveň dědictvím, závazkem, privilegiem i břemenem. Něco dostaneme po předcích, aniž bychom si to vybrali. Jméno. Majetek. Postavení. Ale také chyby, traumata, tajemství a rozhodnutí lidí, kteří tu byli dávno před námi. A pak s tím vším nějak žijeme.
Možná právě proto Lázár funguje i dlouho poté, co přestanete sledovat, kdo právě vládne a kudy zrovna vedou hranice. Pod všemi těmi dějinami totiž zůstává velmi obyčejná otázka:
Co všechno zůstává v rodině, i když svět kolem ní dávno zmizel?
Lázár má všechno, co od podobných knih chci. Silné postavy, atmosféru, historii, emoce a hlavně pocit, že jsem s tou rodinou nějakou dobu opravdu žila.
Výborně napsané. Poutavé. Krásné i kruté. A pro mě zatím asi nejlepší kniha, kterou jsem letos četla.
