Jsou měsíce, které plynou pomalu. Dny dlouhé jak týden. A pak jsou měsíce, které se rozletí do všech stran jako stránky knihy ve větru. Květen obvykle bývá hodně rozlítaný. A ani tento květen nebyl výjimkou.
Byl to měsíc plný knih, lidí, cest, jógy a všeho, co mám ráda.
Hned na začátku měsíce jsem navštívila Šumavu. Byl to plán, který měl své místo v kalendáři už od loňského podzimu. Vyrazila jsem tam s kamarádkou a Šumava nám tentokrát ukázala svou nejvlídnější tvář. Slunce svítilo, vzduch voněl lesem a člověk měl pocit, že svět je na chvíli přesně takový, jaký má být.
Na cestu jsme si vzaly knihu Vona od Petry Klabouchové. Číst příběh přímo v krajině, kde se odehrává, je zvláštní zážitek. Najednou se hranice mezi knihou a skutečností začnou rozpouštět. Nakonec jsme došly až na Cimruky, místo spojené s tragédií, která se do šumavské historie nesmazatelně zapsala. Byla to silná chvíle. Tichá, syrová a velmi skutečná.
Květen je knižní měsíc, protože největší knižní událost roku v České republice, protože Svět knihy Praha. Každý rok si říkám, že už vím, co mě čeká, a každý rok mě tahle akce znovu překvapí. Tolik setkání, rozhovorů, nových knih a inspirace na jednom místě. Bylo to náročné, hektické a krásné zároveň. Přesně ten typ práce, po kterém člověk přijede domů unavený, ale s pocitem, že dělá něco, co má rád.
Ač by se mohlo zdát, že na to nebudu mít čas, přečetla jsem výborný román Kemp od Maartje Wortel. O čem to je? Jezdíte kempovat? Asi pro to máte důvod. Do mystery hororových oblak mě zavedl Jozef Karika se svojí knihou Pád a konečně jsem si poslechla i audioknihu Muži, kteří nenávidí ženy od švédského autora Stieg Larssona. Někdy mám pocit, že knihy si nás najdou přesně ve chvíli, kdy je potřebujeme číst. Recenze na všechny tři tyhle knižní kousky si můžete přečíst také na mém Instagramu lucie.pise.
V květnu také proběhl další Knižní klub s jógou a tentokrát nás provázela kniha Ignis fatuus. Mám stále větší radost z toho, jak se kolem těchto setkání vytváří komunita lidí, kteří věří, že knihy dokážou otevírat důležitá témata a že někdy stojí za to nejen číst, ale i zastavit se a nechat příběh doznít v pohybu.
Když se ohlížím za květnem, mám pocit, že ho bylo hodně. Hodně práce. Hodně knih. Hodně lidí. Hodně nachozených kilometrů. Hodně emocí. Ale také hodně radosti.
Pomalu se blíží léto a s ním období, kdy se život přece jen trochu zpomalí. Doufám! 🙂 Období, kdy máme větší chuť být venku, chodit bosí po trávě, sedět s knihou na dece nebo jen pozorovat, jak se den pomalu překlápí do večera. Ach, ty dlouhé večery, když město tiše šumí a světlušky začnou rozsvěcovat zadečky. 😉
I když někdy moc chci, vím, že není potřeba stihnout všechno. A že stačí být tam, kde právě jsme. A v tom uvědomění, že takhle je to správně, vznikají ty nejhezčí příběhy.
Přeji vám krásný začátek léta a mnoho okamžiků, které stojí za to si zapamatovat.
Luci ♡
