Znáte knihy Adama Chromého? Pokud ne, možná je čas se s nimi potkat. Ne proto, že by vám slibovaly útěk od reality. Spíš proto, že vás do ní občas vrátí trochu drsněji, než byste čekali.
Mě si Adam Chromý získal knihou Ryby nepláčou. A přiznávám, že nejdřív obálkou. Pak ale hlavně tématem.
Samota. Touha po lásce a blízkosti. Seznamování na internetu. A hranice toho, čemu jsme ochotni uvěřit ve chvíli, kdy nám někdo říká přesně to, co zrovna potřebujeme slyšet.
Internetové podvody a lži nejsou nic výjimečného. Čteme o nich, kroutíme hlavou a ruku na srdce, často si řekneme: „Mně by se tohle stát nemohlo.“
Jenže ono se to děje.
A euforii potom střídá ponížení, zlomené srdce, prázdná peněženka a někdy mnohem víc. Při čtení knihy Ryby nepláčou vás může stokrát napadnout, že vy byste přece prohlédli mnohem dřív. Že byste poznali první varovné signály. Že byste se nenechali nachytat.
Ale víte jak…
Možná právě proto podobné knihy potřebujeme. Ne aby nám vysvětlovaly, jak máme žít, ale aby nám na chvíli ukázaly situaci očima někoho jiného.
Čti a sám si vyhodnoť, kde jsou tvoje hranice.
Když se podíváte i na jeho další knihy…
Mám pocit, že právě tohle je na tvorbě Adama Chromého zajímavé. Bere si témata, která jsou velmi lidská, někdy lehce kontroverzní a často nepříjemně blízko skutečnému životu.
V Rekviem za Pluto rozebírá dlouhodobý vztah, který se postupně rozpadá.
V Mimo provoz sledujeme televizní hlasatelku, která musí přijmout zásadní životní změnu a s ní i skutečnost, že to, co dlouho tvořilo velkou část její identity, najednou mizí.
A v Ryby nepláčou šlápl do samoty, vztahů a podvodů, které fungují právě proto, že na druhé straně není jen naivita. Je tam také obyčejná lidská potřeba být milován.
Adam Chromý navíc nepíše způsobem, který by kolem těchto témat chodil po špičkách. Nechybí mu ironie ani lehký sarkasmus. Chápu, že to nemusí sednout každému čtenáři.
Já to vítám. 😉
A teď je tu Ohrožený kruh
Novinka Ohrožený kruh otevírá další téma, které se nás týká všech, a přesto se mu nejraději vyhýbáme.
Smrt.
Jedna rodina. Nečekaná ztráta. A prázdné místo po člověku, který už se domů nevrátí. Co se stane s těmi, kteří zůstali? Jak každý z nich prožívá ztrátu? A co všechno může smrt jednoho člověka udělat se vztahy těch ostatních?
Ohrožený kruh jsem ještě nezačala číst, takže tentokrát ode mě nečekejte recenzi ani hodnocení. Kniha na mě teprve čeká. Ale chystám se na ni.
Protože pokud bude Adam Chromý pokračovat v tom, co mě zaujalo už u knihy Ryby nepláčou, nejspíš mě zase přiměje přemýšlet o věcech, nad kterými se přemýšlí trochu nepohodlně.
A ano, právě takové knihy mám ráda.
Nemusí mě vždycky hladit po duši. Někdy úplně stačí, když mě donutí přemýšlet jinak.
