Petra Klabouchová znovu dokazuje, že umí pracovat s temnotou české historie způsobem, který je syrový, autentický a bolestivě lidský. V centru příběhu stojí staré prokletí jednoho rodu. Prokletí mužů. Jenže následky jejich činů si po generace nesou především ženy.
Prokletí, které přežilo celé generace
Román se odehrává ve dvou časových liniích. V té historické poznáváme Brétu, citlivou a odvážnou ženu, která miluje přírodu a jejíž osud se navždy propojí s vlky. Její příběh je plný bolesti, ale také síly a neobyčejné lidskosti. Druhou linku vypráví muž ze současnosti, v jehož žilách koluje krev onoho prokletého rodu. Postupně sledujeme, jak se oba příběhy přibližují, až se nevyhnutelně protnou.
Vona je to příběh o dědičnosti zla, o vině, kterou si neseme, aniž bychom o ni stáli, o nenávisti, která dokáže přežít celé generace. A také o tom, že některé rány se nikdy úplně nezahojí.
Když se z domova stane ledový hrob
Velkou roli zde hraje skutečná tragédie na Cimrukách, dnes známých jako Malý Kozí hřbet. Petra Klabouchová vychází z reálných událostí a vytváří atmosféru, která je místy téměř hororová. Zasněžené chalupy odříznuté od světa. Nemoc přicházející zvenčí i zevnitř. Strach, samota a bezmoc. Místo, kde se z domovů stávají ledové hroby.
Autorka se nebojí zacházet do detailů. Nic nepřikrášluje, nic neskrývá za náznaky. Pokud by snad čtenáři chyběla představivost, Petra Klabouchová mu ji ochotně doplní. A právě proto některé scény zůstávají v hlavě ještě dlouho po otočení poslední stránky.
Vona není pohodlné čtení. Kniha je to krutá, mrazivá a místy až fyzicky nepříjemná. Přesto jsem se od ní nedokázala odtrhnout. Protože pod vším tím chladem a hrůzou se skrývá silný příběh o lidské povaze, lásce, vině a následcích našich rozhodnutí.
