Nebylo snadné vypsat se z pocitů, které ve mně Medúzy rozvířily. Tohle je totiž jedna z těch knih, které po dočtení možná ohodnotíte jedním slovem. A pak o nich dvě hodiny mluvíte a zjistíte, že vám v hlavě udělaly mnohem větší paseku, než jste si mysleli.
Hlavní hrdinka Medúz je dost nesympatická žena. Kdo ví, jestli taková byla vždycky, nebo ji postupně vytvořily situace, ve kterých se během života ocitla. A víte co? Ona nemá jméno. Teda jako asi nějaké má. Ale my se ho v knize nedozvíme. Takže jí budu jednoduše říkat „bezejmenná“.
Nejlepší kamarádky. Až příliš?
Bezejmenná a její kamarádka Monika mají zvláštní vztah. Chvíli jsou „nejky“. Rozuměj nejlepší kámošky. Jsou si natolik blízké, že si jsou postupně podobné snad i vzhledem. Jenže i blízkost má svoje hranice. A tady se přátelství začíná překlápět v něco úplně jiného. V soutěžení. Žárlivost. Potřebu vlastnit druhého člověka. Kontrolovat ho. Být jako on. Nebo ho naopak zničit.
Ať si každý čtenář sám rozhodne, kde je to ještě v pohodě a kde už jsme dávno za hranicí zdravě fungujícího přátelství.
A pak s takovým člověkem jeďte na dovolenou. 😀
Monika jednoho dne zmizí. Policie ji hledá a samozřejmě začne pokládat otázky i její nejlepší kamarádce. Bezejmenná tak postupně rekapituluje jejich společnou minulost a skládá si možné alibi. Píše si jej na kus toaletního papíru, protože na záchodě obecně tráví dost času.
Ano, musíme se bavit i o těle
Zdravotní potíže hlavní hrdinky schválně zmiňuju až teď. Trpí blíže nespecifikovaným chronickým onemocněním, které se projevuje především silnými bolestmi břicha bez jasné příčiny. A víc vám k tomu nenapíšu, protože právě tělo je v Medúzách mnohem důležitější, než se zpočátku zdá.
Jakub Stanjura píše o bolesti, která není na první pohled vidět. O těle, kterému okolí nemusí věřit. O potřebě vysvětlovat, dokazovat a obhajovat něco, co člověk skutečně cítí.
A zároveň rozehrává otázku, co všechno dokáže dlouhodobá bolest udělat s psychikou, vztahy a způsobem, jakým člověk vnímá sám sebe. Ne. Tohle rozhodně není kniha o ho💩ně.
Kniha, která mi vyrostla až po dočtení
Medúzy jsme četli také v našem Knižním klubu s jógou.
A právě tam se s touhle knihou stalo něco, co mám na společném čtení nejraději. Rozebrali jsme ji na malinké kousíčky, mikromyšlenky, posvítili jsme si na ni ze všech úhlů. A každý k tomu měl co říct. Hráli jsme si na detektivy. Trochu na psychology. Hledali motivace, vraceli se k jednotlivým situacím a každý z nás si některé chování postav vykládal trochu jinak.
Během toho setkání mi došlo, kolik toho v té relativně útlé knize vlastně je.
Když jsem Medúzy zavřela, říkala jsem si: „Dobrý.“
Po našem společném povídání jsem si říkala: „Sakra. Vlastně skvělý.“
A možná právě to je pro mě jedno z měřítek dobré knihy. Nemusí mě při čtení pokaždé pohladit. Nemusím milovat její postavy. Nemusí se mi dokonce ani dobře číst. Ale když ji zavřu a pořád o ní potřebuju mluvit, něco ve mně zanechala.
Kam až jsme ochotni zajít?
Medúzy jsou silným příběhem o přátelství, vztazích, bolesti a hranicích. O tom, že blízkost nemusí být vždycky bezpečná. A také o zoufalství. Protože když člověk příliš dlouho touží po přijetí, pochopení nebo obyčejném potvrzení toho, že jeho bolest je skutečná, může začít dělat věci, kterým by dřív možná sám nevěřil.
Jakub Stanjura nenapsal knihu pro každého. Někoho může její tělesnost odradit. Někomu bude hlavní hrdinka lézt neskutečně na nervy. Mně taky lezla. Ale fungovalo to. Medúzy jsem si užila, s nadšením je rozebrala s dalšími lidmi a ještě dlouho po našem setkání jsem o nich přemýšlela.
